Zimní Paříž
Měsíc jsme plánovali výlet do Paříže. Všechno bylo naplánované do poslední chvilky. Franta nezapřel plánovače. Prezentaci na počítači by mu mohl kdekdo závidět. Mapa naší trasy, mýtné které nás čekalo, čerpací stanice a hlavně program na celý víkend.
Den " D " přišel. Od rána jsem nám balila věci a přemýšlela, abych něco nezapomněla. Hlavně foťák, náhradní baterky a nabíječku. Všechno jsem si naskládala na postel a znovu prováděla kontrolu. Jako správný, český turista jsem nasmažila řízky a připravila velké svačiny na cestu.
Moc jsem se těšila. Franta však přišel z práce a řekl mi, že ve zprávách je reportáž o Paříži. Celá doprava v Paříži kolabuje. Řidiči automobilů jezdí na Champs Élysées jako na bruslích. EIffelova věž je z provozních důvodů zavřená. Celý večer jsme na internetu sledovali zprávy o počasí. Frantí našel aktuální předpověď na víkend, kde psali o šesti stupni nad nulou. Do toho zavolali naši známý, že to nebudou riskovat a že kvůli počasí nikam nejedou. Kdyby mělo záležet pouze na mě, určitě bych se taky na cestu nevydala, ale chlapi řekli, že když už máme všechno sbaleno a bylo všechno do podrobna naplánované, ráno vyrazíme na cestu. 
Ráno jsme vyjeli kolem sedmé hodiny a před námi byla náročná 600 km dlouhá cesta. S Frantou jsme se na cestě střídali v řízení. Udělali jsme si pár přestávek a odpoledne jsme už projížděli Paříží. Navigace opět nezklamala. Ještě že nemusím držet mapu v ruce a navigovat sama. To by Franta nepřežil. :-) Nejspíš by mu cestou rupla cévka v hlavě. :-) Zlatá navigace. Hotel se zdál ideální. Podívala jsem se z okna a před sebou jsem uviděla Eiffelovku. Byla to nádhera. Ani jsme nevybalili a šli rovnou směr Eiffelova věž. Pod Eiffelovkou nás hned odchytávali prodavači suvenýrů a snažili se nám prodat Eiffelovku všech velikostí. Všimli jsme si dlouhé fronty na výtah. Přece nebudeme čekat takovou dobu na výtah, řekl tatínek a hned se rozběhl ke vchodu pro pěší turistiku. To nemyslí vážně?? Takovou výšku?? Myslel !!! Ještě že jsem si mohla odpočinout v prvním a druhém patře. Jinak bych vypustila duši. Byl to zážitek. V prvním patře se nacházela restaurace a obchůdky se suvenýry. Ve druhém bylo kluziště. Řidiči, kteří to nestihli na ulici se mohli vyblbnout tady. Pohled na večerní Paříž byl nádherný. Do nejvyššího patra se dalo jet pouze výtahem. Zaplať Pánbůh. Tam už bych se nejspíš musela doplazit.Takhle jsme pohodlně vytáhli 15 EUR a už jsme frčeli na vrchol. Celkem věž měří 320 metrů a váží 7000 tun oceli. Každou celou hodinu je zde k vidění světelná show. Celá Eiffelovka zářila všemi barvami. Výtahem jsme sjeli dolů a šli se podívat na vánoční trhy. Společně jsme se posilnili svařákem a čínskými nudlemi ( mezi námi, pěkně hnusné, za ty prachy ) a vydali se zpět na hotel.
Další den ráno jsme brzy vstali a po vydatné snídani (měli jsme na výběr mezi express a bufetovou - vybrali jsme si bufetovou a snídali každý za pět)se vydali poznávat krásy Paříže. První zastávka vedla přes Place Madeleine na největší pařížské náměstí Place de la Concorde. Kde uprostřed stál 3300 let starý a 22 metrů vysoký žulový obelisk, přivezený z luxorského chrámu z Egypta. Konečně něco staršího, než jsem já. :-)
Promenáda kolem řeky Seiny byla opravdu romantická. Hlavně s naším tatínkem, který chtěl abychom toho co nejvíce viděli :-) Cestou jsme poznali několik známých mostů. Jedním z nich byl most Pont des Arts ( taky lávka umění ) určená pouze pro pěší a cyklisty. Scházejí se zde umělci, kteří malují pohled na Seinu s pozadím Louvru a jných památek. 
Zamilovaní se zde procházejí a věší zde zámky s jmény jako symbol věčné lásky. Škoda, zapomněla jsem si vzít zámek sebou. Tak možná příště :-) Vyfotili jsme se i u nejstaršího mostu Pont Neuf a zamířili konečně k chrámu Matky Boží v Paříži - Notre Dame de Paris. Hned jsem si vzpomněla na román Viktora Huga Chrám Matky Boží v Paříži. Tak tady se odehrával děj hrbáče Quasimoda a Esmeraldy. Chrám byl krásný. Z celého románu tady zbyl v koutě jen hrbáč. Vlastně to je Frantí, to není hrbáč. Ale málem jsem si ho spletla. Že by mu byla trošíčku ziminka? Po hodinovém stání ve frontě, jak za totality na banány se konečně dostáváme do věže katedrály.
Čas nám tady hezky zkrátil neznámý muž v kárované košili, s maskou starce, který využíval nepozornosti kolemjdoucích, hladil je, držel kolem ramenou nebo je bral za ruku.Ty se pak lekli a hned byla legrace. I já se málem zamilovala :-) Po chvíli už stoupám po schodech na věž, kde je krásný výhled na celé historické jádro Paříže. Na město se odtuď dívají z římsy raraši, skřeti ( ten jeden je obvzlášť podobný Frantovi ) a nejspíš hlídají celou Paříž.
Nohy začínaly pěkně bolet, proto jsme si na chvilku udělali přestávku a šli si sednout na kafe a naplánovat, kam se vydáme dále. Domluvili jsme se na Louvru. Normální člověk prochází toto nádherné muzeum umění hodiny a hodiny. My na to měli hodiny dvě :-) Ale být v Paříži a nevidět Monu Lisu, to by byl hřích :-). Aniž bychom chtěli, procházeli jsme muzeem a hledali hlavně Monu Lisu. Bylo zde mnoho krásných soch a obrazů. Dostali jsme se i do míst, připomínající spíše prohlídku zámku. Konečně jsme si všimli ukazatele, směřující k italskému malířství. Konečně jsem jí uviděla. Je to úžasné, stát vedle tohoto známého obrazu. Dvě Mony Lisy vedle sebe. Konečně jsme se našly a mohly se spolu vyfotit. :-)
Venku už se stmívalo a my pokračovali v našem francouzském maratonu. Prošli jsme Latinskou čtvrtí a pokoušeli se najít zastávku metra, která by nás dovezla až před Vítězný Oblouk. Procházeli jsme několikrát stejné uličky a já začínala litovat, že jsme nešli raději pěšky. Konečně jsme našli tu správnou zastávku. Pařížské metro je o trochu složitější než to Pražské. :-) jen na místo 3 linek je zde linek 16, ale všude se nacházely mapy, podle kterých se dalo dobře orientovat. Konečně jsme se dostali do stanice Charles de GaulleÉtoile. Nemuseli jsme ani tolik šlapat pěšky, neboť zastávka metra se nacházela hned u Vítězného Oblouku. Chtěli jsme si udělat pár fotek, když najednou k nám přistoupila mladá dívka a zeptala se nás česky, zda nechceme všichni vyfotit. Bylo to moc příjemné setkání. 
Z historie vím, že tento Oblouk nechal postavit Napoleon Bonaparte na znak své moci a vítězství v bitvách. Uvnitř stavby se nachází malé muzeum historie oblouku.I tam jsme se byli podívat, ale zdálo se mi, že už jsem ani ty schody na vyhlídku nevnímala. Z vyhlídky byl úžasný pohled na všechny proudy aut, mířící na největší kruhový objezd světa. Nikde žádné pruhy ani ukazatele. Auta jen pomateně jezdili a troubili, co to dalo. Moje černá můra je, zajezdit si tady naším autíčkem. Champs Élysées je nejprestižnější bulvár v Paříži. Už v polovině 19. století to byla oblíbená promenáda aristokracie . Dnes se zde nachází mnoho restaurací, obchodů a autosalonů. Na vánočních trzích jsme si koupili tradiční francouzské brambory a výbornou klobásu s pikantní (francouzskou) hořčicí. V baru jsme to zapili klasickým (francouzským) Guinnessem :-) a šli znavený spát.
Čekal nás poslední den našeho krásného výkendu. Pro dnešní dopoledne jsme si zvolili méně známá místa Paříže. Katakomby a Sochu Svobody. V metru už jsme byli jako doma. Všude jsme se "hravě" dostali. Katakomby se nacházely u zastávky Denfert Rochereau. Jednalo se o bludiště tunelů a krypt pod ulicemi Paříže. 
V roce 1786 bylo pařížské podzemí, původně hloubené pro získání stavebního materiálu, vysvěceno a během následujících třiceti let se do něj přenášely ostatky šesti milionů pařížanů ze všech hřbitovů. Procházeli jsme úzkou chodbou dlouhou tak 2 km lemovanou naskládanými kostmi a lebkami. Nic pro lidi trpící klaustrofobií. Při odchodu jsme museli všichni ukázat tašky a batohy, zda si nikdo nevzal domů suvenýr ve tvaru lebky či lýtkové kosti. I na takové turisty jsou tady zvyklí.
Poslední památkou, kterou jsme chtěli ještě navštívit byla zmenšená kopie Sochy Svobody, kterou Paříži věnovali francouzští občané žijící ve Spojených státech amerických k příležitosti k 100. výročí francouzské revoluce. Socha je vysoká 11,5 metru a nachází se na ostrově Cygnes nedaleko Eiffelovy věže. Je to jedna z památek, u kterých jsme nemuseli stát fronty, abychom se k ní dobře dostali. Opuštěné místo na okraji ostrova. K soše vede jediná cesta vedoucí pod mostem, obydlený bezdomovci. Nikdo nás na oběd nepozval a ani neokradl. Takže i tento výlet se nakonec vydařil. Sluníčko svítilo a byla modrá oblouha. Zpátky k hotelu jsme se vraceli opět kolem Eiffelovky a kochali se naposledy krásou Paříže. 
Paříž je moc krásná, a nikdy na její návštěvu nezapomenu :-)
